Poválečná historie klubu
Poválečná historie klubu
Teprve přelom 50. a 60.let a s ním postupné politické uvolňování přinášejí oživení života tenisového klubu, jež se projevilo jak v oblasti výstavby, tak v oblasti sportovní. V letech 1957-1958 byla svépomocí vybudována zděná stavba u dvorců č. 1 a 2, dodnes nazývaná "kameňák". Vznikla za obdivuhodné iniciativy našich členů, především Vaníčka, Chrousta a Špringla. V dalších sezónách (1959-1961) byl život klubu částečně ochromen. Výstavba městské kanalizace vyřadila totiž na dva roky z provozu polovinu z šesti dvorců. V té době ale nastupuje nová hráčská generace včele s Janem Kučerou, Josefem Hradcem, Vlastou Šimáňovou, Zdeňkou Hořejší a Evou Kučerovou, úspěšně doplněná zkušenými hráči Jaromírem Vaníčkem, Jaromírem Hrubým, Jaroslavou Štilcovou a posilou z Benátek Čeňkem Chyským, která výrazně posunuje výkonnost mladoboleslavského tenisu. K nim se brzy přidávají i další dva významní sportovci - Petr Šanda a Jiří Vokáč, oba známí především jako hokejisté. Úspěšnou propagací bílého sportu byla exhibice v roce 1960 - nejlepší domácí hráč Josef Hradec změřil své síly s přeborníkem republiky Richardem Schönbornem. Ten ještě na vrcholu své slávy emigroval do SRN, kde se později stal svazovým trenérem. Sportovní úspěchy 60.let úzce souvisejí i s dalším rozvojem klubu. Zájem o tenis si vynutil další rozšíření areálu - nejprve se svépomocí v letech 1971-1972 postavila dvě další hřiště (dvorce č. 7 a 8). Nejagilnějším pracovníkem byl dlouholetý obětavý člen František Šnajdr, významná postava mladoboleslavského sportu, především cyklistiky.
V roce 1974 se začalo s výstavbou nové klubovny, která byla o rok později dokončena. Na této nejvýznamnější stavební akci, jež nepotřebovala žádné kontrolní dny a byla dokončena ještě před termínem, odpracovali členové klubu bezplatně 10.810 brigádnických hodin! Projektantem byl Jiří Jeníček, stavbyvedoucím bývalý vynikající hráč Jan Kučera - oba členové oddílu, organizátorskou "duší" stavby byl tehdejší dlouholetý správce Miloslav Houska. Určitým nepřítelem v počáteční fázi stavby bylo veřejné mínění - mnozí milovníci a návštěvníci parku nelibě nesli skutečnost, že došlo k vykácení stromů ve stráni a byl umožněn příjezd automobilů a stavebních strojů k místu stavby, ležící v "srdci" lesoparku Štěpánka. Úspěch dvouletého pracovního úsilí a nasazení členů tenisového klubu byl ale evidentní - citlivé umístění klubovny do stráně nakonec ocenili ti největší odpůrci stavby. Klubovna pak byla mnohokrát využita i dalšími sportovci (zejména atlety a cyklisty) při pořádání vrcholových sportovních soutěží - mj. přeboru republiky v cyklokrosu či přespolním běhu. Především ale slouží tenistům - díky prostředí, zázemí a širokému kádru obětavých funkcionářů a jejich kontaktům se několikrát v Mladé Boleslavi konaly v 70. a 80.letech přebory republiky smíšených žákovských a dorosteneckých družstev, takže příznivci tenisu měli možnost vidět plejádu pozdějších tenisových reprezentantů či předních hráčů - např. Slávu Doseděla, Davida Rikla a další. Na celostátních turnajích dorostu (1. ročník se konal v Mladé Boleslavi už v roce 1963 pod názvem Memoriál Josefa Košťála - na počest vynikajícího mladoboleslavského tenisty 40.a 50.let) získávali první zkušenosti např. Pavel Huťka (vítěz 1.ročníku), Pavel Složil, Regina Maršíková (oba zvítězili v 6. ročníku v roce 1971), Jan Birner a mnozí další. Několikaleté kontakty s tenisty tehdejší NDR (Zwickau a Zittau) v letech 1972-1979 umožnily našim tenistům účast na druhém nejvýznamnějším východoněmeckém tenisovém turnaji - tzv. Poháru tří zemí, jenž se konal v saském pohraničním městě Zittau a jehož se zúčastňovala klubová družstva BSG Sachsering Zwickau, výběru Drážďan, polské jelení Góry a Slavie Praha. Naši tenisté tehdejší AUTOŠKODY v tomto turnaji několikrát zvítězili. V roce 1973 byla v rámci spolupráce s tenisovým oddílem TJ SPARTA Praha uspořádána v Mladé Boleslavi exhibice za účasti předních pražských hráčů a hráček Píseckého, Vrby, domácí Šimáňové ale především Martiny Navrátilové, později nejlepší světové tenistky. Po roce 1980 dochází k dalšímu rozšíření areálu - za velké brigádnické podpory našich členů, zejména J.Vacardy a M.Šulce, vznikají zatím poslední dva dvorce č.9 a 10. V té době prožívá mladoboleslavský tenis období dalšího sportovního rozmachu - několikaleté účinkování A družstva dospělých v národní tenisové lize bylo výsledkem především obětavé organizátorské a trenérské práce Jaroslava Kratochvíla st. a úrovně nové hráčské generace kolem zkušeného Michala Hahna. Ve druhé polovině 80.let nastupuje i nová generace trenérů s nejvyšším možným vzděláním - J.Hradec a J.Vokáč - I. třída a M.Hahn - II. třída. V těchto letech vyrůstá početná skupina mladoboleslavských odchovanců - Petr Vomáčka, Ivan a Petr Bartoňovi, Monika a Jaroslav Kratochvílovi, Ivana Trčková, Blanka Kaňková, Tamara Reinišová, Ilona Švejdová, Aleš Horvát, Petr Kvasnička, Libor Švejda, Kateřina Erbenová, Alžběta Vokáčová, Andrea Hradcová, Petr Čejka, Libor Vacarda, Michal a David Hahnové, Jan Hluchý, Petr Krejčí a další. Dokladují to významné úspěchy v kategoriích mládeže - desítky vítězství jak v krajských přeborech jednotlivců, tak i v celostátních turnajích. Především Vomáčka, I. Bartoň, Trčková, Kratochvílová, Čejka, Vacarda, Vokáčová a Hradcová patřili k absolutní špičce Středočeského kraje a zaujímali i vysoká postavení v celostátním žebříčku. Odměnou pro úspěšné hráče a trenéry byl také zájezd hráčů a trenérů do SRN a přátelské utkání s TSV Adendorf u Hamburku. V době hluboké totality byl tento zájezd provázen zvýšenou aktivitou ze strany STB a značným rizikem pro vedoucí a organizátory této velmi úspěšné akce (J.Hradec a J.Vokáč, na kterou pak navazovaly další velmi přátelské kontakty. Vroce 1990 byl pak uspořádán reciproční zájezd převážně členů našeho klubu do Finska, kde bylo sehráno také přátelské utkání s klubem Espoo u Helsinek.